Televizor, bedna nebo také "skříňka pro hlupáky" oslaví už neuvěřitelné osmdesáté narozeniny. V říjnu roku 1925 poprvé představil televizor veřejnosti skotský vynálezce John L. Baird.
O rok později tento muž v londýnské čtvrti Soho uskutečnil historicky první televizní přenos. Diváci tehdy s ohromením, ale i s námahou rozlišili na obdélníkovém okénku o osmi centimetrech výšky a čtyřech centimetrech šířky lidský obličej. A ani to netrvalo moc dlouho a tento technický vynález se nepochybně stal nejrozšířenějším domácím elektrospotřebičem na světě. Dle statistik jej vlastní na 99,5 procenta všech domácností. Následují lednička (99,4 procenta) a rozhlasový přijímač (96,8 procenta).
Ačkoliv v Německu, Rusku nebo ve Spojených státech se technici snažili přicházet s vylepšeními Bairdova vynálezu, Brit se nenechal zahanbit. Usilovně pracoval na vysílání pokusných programů, které si získávaly stále více diváků. V roce 1927 dokonce uskutečnil přenos pohyblivého obrazu z Londýna do Glasgow na vzdálenost sedmi set kilometrů, o rok později se mu podařilo uskutečnit televizní vysílání z Evropy do USA. Tehdejší deník The New York Times označil toto vysílání za jeden z nejdůležitějších vynálezů posledních osmdesáti let. V polovině třicátých let přišel jak v Evropě tak i v Americe čas elektronických televizních systémů. V Německu k tomuto vývoji přispěla touha nabídnout co nejkvalitnější televizní přenosy z berlínské olympiády 1936. V téže době televizi jako nástroj propagandy obratně využíval nacistický ministr Joseph Goebbels.
V září 1939 bylo jen v oblasti Londýna prodáno na dvacet tisíc televizorů.
Dalšímu vysílání učinila přítrž druhá světová válka. Přístroje se v britských
domácnostech odmlčely na sedm válečných let. Po skončení války došlo v Americe
i na starém kontinentu k pověstnému "boomu", expanzi televizních přijímačů
do mnoha rodin. V roce 1953 se objevil podle některých vynález vynálezů také
v Československu.
Dříve než spatřil světlo světa první přístroj, který jen vzdáleně napověděl příchod televize, byl učiněn objev, bez něhož by televize nikdy nevznikla; v roce 1817 objevil švédský chemik J. J. Berzelius prvek selen. Nevěděl ještě, že je to prvek, který může měnit světelnou energii na elektrickou, a nikoho v té době jistě nenapadlo, že právě selen bude za sto let významným pomocníkem dalších objevů směřujících k přenášení obrazů na dálku.
První pokusy přenášet obrázek na dálku se začaly provádět ve čtyřicátých letech 19. století. Š1o však o přenášeni jediného nehybného 'obrázku' kopírovacími telegrafy. Po obrázku na vysílací stanici se pohyboval hrotový kontakt. Jakmile se dotkl nevodivého inkoustu, jímž byl obrázek nakreslen, přerušil se proud a v přijímací stanici to relé zaznamenalo. Druhý kontakt, pohybující se po papíře navlhčeném určitou chemikálií, vyznačoval kopii původního obrázku. Bylo sestrojeno několik variant těchto telegrafů a vznikl tak už princip použitý později také televizí: proces synchronního vychylování a postupného přenášení jednotlivých bodů kresby nebo fotografie.
Vraťme se však k selenu. Jeden anglický inženýr použil selenu jako odporu při měření na telegrafním kabelu. Jeho asistent jednou zjistil, že v noci se selen chová jinak než za světla, a tak byla objevena citlivost selenu na světlo: jakmile na něj dopadnou světelné paprsky, jeho elektrický odpor se. zmenší a začne jim procházet větší proud. A pak už byl k návrhu první televizní soustavy jen krok. V roce 1875 navrhl G. R. Carey v Bostonu použít principu lidského oka. Chtěl postavit vysílač sestavený z mozaiky selenových buněk. Každá buňka by vytvořila jiné množství elektrické energie, a to podle množství světla, které by na ni dopadlo. Chtěl sestrojit obraz z tmavých a světlejších bodů a přenášet ho tak, že by každá buňka byla spojena drátem s žárovkou svítící různou intenzitou. Nápad se mu nepodařilo uskutečnit, protože mezi vysílačem a přijímačem by byl musel vést svazek 2 500 drátů - asi tolik selenových buněk a žárovek by bylo třeba k vytvoření zřetelného obrazu. Byla tu však již podstata televize: obraz rozdělený na velký počet bodů. Francouz de Peuve myšlenku zdokonalil: 2500 žárovek chtěl nahradit žárovkou jedinou, která by se pohybovala po ploše obrazu v přijímači, a vzhledem k setrvačnosti vjemu lidského oka by měli pozorovatelé dojem, že obraz září celý. Ovsem mechanismus posuvu žárovky nedokázal nikdo nikdy sestrojit. Teprve třetí návrh řešil věc vtipněji, i když také nebyl uskutečněn: v přijímači měly být namontovány všechny žárovky, ale rozsvěcovat se měly postupně otáčivými přepínači, jež by se pohybovaly shodně ve vysílači i přijímači. Ani z toho ještě "televize" nevznikla z prostého důvodu: nebyly k dispozici žárovky reagující okamžitě na zapnutí a vypnutí elektrického proudu.
Dosavadních výzkumů a myšlenek využil polský inženýr P. Nipkow v roce 1884, kdy si dal v Německu patentovat své zařízení k rozkladu obrazu na světelné body a k jejich opětnému složení. Byl to kotouč s otvory uspořádanými ve spirále. Otáčel-1i se kotouč před obrazem, viděl pozorovatel prvním otvorem jen body prvního řádku obrazu, potom druhým otvorem body druhého řádku atd. Kotouč tedy rozdělil obraz na řádky složené z jednotlivých bodů obrazu. Za kotoučem byl selenový fotoelektrický článek, který měnil elektrický proud podle množství světla dopadajícího postupně z různých bodů obrazu. V přijímači byl proces obrácený. Oba Nipkowovy kotouče, ve vysílači i přijímači, se musely otáčet přesně stejně rychle. Zpočátku byl obraz přenášený Nipkowovým kotoučem nezřetelný, velmi malý a měl mnoho technických nedostatků. Uskutečnitelný princip televize však byl realizován a stal se pak základen takzvané "mechanické televize".
Koncem devatenáctého století byly učiněny některé objevy, které připravily půdu pro nový rozmach televize. Byl to např. vynález fotonky (vnějšího fotoelektrického jevu). Fotonka nahradila selenové fotoelektrické články a po svém zdokonalení dalšími vynálezci znamenala značný pokrok pro vývoj televize. Popovův a Marconiho objev bezdrátové radiotelefonie vytvořil předpoklady pro přenášení i televizních signálů na větší vzdálenosti. Flemingův vynález elektronky a další objevy umožnily pak sestrojení zesilovačů - přístrojů k zesílení slabých elektrických signálů. Také objev katodové trubice byl základem přijímací elektronky - televizní obrazovky.
Z takto nahromaděných předpokladů začaly vznikat první televizní soustavy. Posléze se dospělo ke správnému názoru, že mechanickým rozkládáním obrazu nelze dojít k úspěšnému televiznímu systému a že budoucnost televize je v plném uplatnění elektronických systémů při snímání i v přijímači.
Po první světové se objevil nový vynález. Jeho autorem byl vědec ruského původu V. K. Zworykin, který pracoval ve Spojených státech. V roce 1923 patentoval svou snímací elektronku, kterou nazval ikonoskop, a přijímací elektronku - kineskop.
Zdálo se, že elektronická soustava televize je objevena a může tedy být uplatněna v praxi.Ve skutečnosti první Zworykinovy pokusy ukázaly, že obraz elektronické televizní soustavy je horší než u mechanických soustav. Tento počáteční neúspěch odsunul sny o elektronickém systému televize na čas do pozadí a nadvlády se ujaly opět mechanické soustavy televize. Sám Zworykin nahradil svůj ikonoskop Nipkovowým kotoučem a pracoval dál jen na zdokonalení přijímače s katodovou obrazovkou. V roce 1926 ho předstihli Američan C. F. Jenkins a Skot J. L. Baird, kteří s Nipkowovým kotoučem vytvořili televizní systém natolik dokonalý, že se v roce 1926 uskutečnilo v Anglii první televizní předvádění.
Od tohoto okamžiku začíná prudký rozvoj televize po celém světě. Baird spolu s anglickou BBC staví vysílací střediska a uplatňuje svůj systém, kde je obraz rozkládán na 80 řádků, a vytváří 12,6 obrazu za vteřinu. První pravidelný televizní program vysílá v Americe v roce 1928 společnost WGY ve Shenectady, ale její systém s 24 řádky se nevyrovnal systému Bellovy společnosti. Pokusy prováděly i mnohé další společnosti. Zvětšoval se počet řádků, na které byl obraz rozkládán (až 60 řádků), i počet obrazů vytvářených za vteřinu (až 20). Zároveň však pokusy ukazovaly, že mechanické snímací soustavy mají svou hranici možnosti, a tedy i hranici dokonalosti obrazu. Vrcholem technického úspěchu s Nipkowovým kotoučem byla televizní soustava se 180 řádky a 12,5 obrazu za vteřinu. I při pečlivé výrobě to byla soustava málo spolehlivá a přiliž nákladná a jakost obrazu zdaleka ještě neodpovídala požadavkům. Společnostem bylo jasné, že mechanické soustavy nemají budoucnost a proto vyčkávaly.
V roce 1934 Zworykin poznal, že jeho ikonoskop má budoucnost a že zakrátko bude snímat televizní obrazy dokonaleji než všechny dosavadní systémy a proto pokračoval ve svém zdokonalování. Konečně tedy od roku 1935 mohly společnosti postupně přecházet na novou elektronickou soustavu. Nepravidelné vysílání bylo v USA zahájeno koncem roku nejprve na 240 a pak na 343 řádcích. Konzervativní Anglie přešla na elektronickou soustavu ve svém novém studiu v roce 1936. V Německu byly pokusy zahájeny rovněž v roce 1936 a o rok později se už vysílalo dokonce se 441 řádky. Zařízení se 343 řádky zakoupilo v roce 1937 i moskevské televizní studio.
V roce 1939 přišel poslední úspěch před II. světovou válkou. Byla to nová, citlivější snímací elektronka Zworykina a jeho dvou spolupracovníků, tzv. "image ikonoskop", později známé pod názvem "superikonoskop".
Nástupem těchto elektronických soustav mohla být mnohem bohatší i programová skladba. V té době se objevily i první přenosové vozy, takže bylo možné uskutečnit přenosy ze slavností, sportovních událostí atd. Tak bylo možno také přenášet i Olympijské hry v Berlíně v roce 1936.
Poválečné období bylo charakterizováno sjednocováním základních parametrů televizních soustav v různých státech. Poměrně velké dokonalosti dosáhla anglická soustava, která pokračovala s předválečným, nejmenším počtem řádků, 405. V USA měli od roku 1941 525 řádků, oba poválečné německé státy 625, stejně jako tehdejší Sovětský svaz. Pouze Francie chtěla být nejlepší na světě a tak zanedlouho přešla ze 441 na 819 řádků, i když se tím izolovala od ostatní Evropy. Teprve převaděče soustav z roku 1952 umožnily, aby se Anglie a Francie spojily s ostatním světem. Významným datem v mezinárodní spolupráci byla konference CCIR v roce 1949, kde se uzákonila mezinárodní norma (např. poměr stran obrazu 4:3), v počtu řádků však k dohodě nedošlo. Teprve v roce 1959 byly přijaty právní dohody o televizních systémech.
V předválečném Československu televize oficiálně neexistovala. Pouze radioamatéři poslouchali na svých přijímačích vysílání německé či anglické televize. Přesto i zde bylo vyvinuto fungující televizní zařízení. Jeho autorem byl dr. Jaroslav Šafránek. To první pocházelo z roku 1935 a na dalších pokračoval až do příchodu Němců, kteří pracoviště obsadili.
Po válce se ve vývoji televizního zařízení pokračovalo. Po dvouleté práci je 23. března v roce 1948 shlédli novináři, veřejnost se s ním seznámila na výstavě MEVRO na přelomu května a června a pak zejména při přenosu z XI. všesokolského sletu v červenci.
Pravidelné vysílání bylo zahájeno 1. května 1953 z dnes už legendární budovy Měšťanské besedy ve Vladislavově ulici v Praze. Veškeré zařízení bylo výhradně domácí výroby, vysíláno bylo všechno živě, práce ze záznamem přišla až v druhé polovině padesátých let. První vysílač byl umístěn na petřínské rozhledně. Petřínská rozhledna byla jako vysílač TV signálu používána až do roku 1992, kdy bylo vysílání pro region Praha - město přemístěno do Žižkovského vysílače umístěného na Škroupově náměstí v Praze 3.
Teď už šlo vše rychle kupředu. Zatímco v roce 1954 bylo jen 3 833 koncesionářů, v roce 1961 už to bylo téměř 1,5 milionu. K tomuto ve světě neobvyklému růstu přispěla nesporně i ta skutečnost, že už od počátku náš průmysl vyráběl kvalitní a spolehlivé televizní přijímače (i pro vývoz). Ve stejném roce (1961) bylo v tehdejším Československu prakticky stejně televizních přijímačů jako např. ve Švédsku nebo Austrálii.
Během dalších zhruba 10 let vývoj černobílé televize ke svému konci. Začala éra mohutného nástupu televize barevné.
Ta už samozřejmě byla známa dříve. První jakž takž barevné obrázky předvedl v Glasgowě Baird. Měly plochu jen několika čtverečních centimetrů a byly přenášeny kabelem. O 10 let později dosáhl Baird poměrně jednoduchým technickým zařízením docela obstojné kvality barevných obrázků. Hlavní součástí kamery bylo zrcadlové kolo o průměru 0,5 m a otáčející se 6 000 otáčkami za minutu! Součástí přijímače byla oblouková lampa napájená proudem 150 A, jejíž světlo bylo modulováno, procházelo před filtry a zrcadlovým kolem odráženo na promítací plochu. Barevný obraz bylo dobře vidět ze všech 3 000 sedadel v Dominion Theatre, kde se předvádění konalo.
V té době už však bylo jasné, že budoucnost - i barevné televize - je v plné elektronizaci zařízení. Navíc bylo zřejmé, že budoucí soustava barevné televize musí být slučitelná s televizí černobílou, aby ji diváci s černobílými přijímači mohli poslouchat. Začátkem 50. let minulého století dospěl vývoj v USA ke svému vrcholu. 17. prosince 1953 byly přijaty normy FCC pro barevnou televizi a v následujícím roce bylo v USA zahájeno vysílání barevné televize.
Není pravidlem, že vždy to první je nejlepší. A tak i tehdy už byly známy lepší barevné televizní soustavy, ale nebyly ještě technicky realizovatelné. Týká se to evropských systémů SECAM, který byl vyvinut a zaveden ve Francii v roce 1957 a soustavy PAL vyvinuté v tehdejším západním Německu, která se později rozšířila po většině evropských zemí a kterou používáme i my.
V bývalém Československu bylo zahájeno barevné vysílání 9. května 1973. Tehdy to bylo v systému SECAM. Vzhledem ke specifickým podmínkám, které umožňovaly přijímat televizní vysílání sousedních západoevropských států (Německa, Rakouska), se u nás tehdy vyráběly a dovážely televizní přijímače schopné zpracovávat signály v obou normách (SECAM, PAL). Proto nebyl přechod na systém PAL po roce 1989 pro mnohé diváky tak "bolestný".
Dnes už jsme opět v situaci, že se dá říci, že vývoj barevné televize je
už v zásadě ukončen. Zbývá snad už jen důsledná digitalizace a plochá obrazovka.
Otázkou je multimediální zítřek. Pokud se výrobci televizních přijímačů, počítačů
a mobilních telefonů v honbě za zákazníky mezi sebou nepoperou, čeká nás mnoho
zajímavého.
V současné době je možné jsou pro přenos signálu po kabelu i bezdrátovým přenosem používána pásma VKV a vyšší s FM modulací. V Evropě jsou u bezdrátového pozemního přenosu televize postupně opouštěna dříve hojně používaná I. A III. Pásmo a přechází se vzhledem k výhodnosti na vyšší frekvence, typicky do IV. a V. pásma (cca 470 - 860 MHz).
Příjem TV programů lze v současných podmínkách v ČR (v Evropě) uskutečnit prostřednictvím
V hustěji osídlených oblastech kabeloví operátoři z komerčních důvodů vystavěli síť televizního kabelového rozvodu (TKR). Z centrály (může být pro město jedna nebo několik) je veden kabel, který se větví a je veden k jednotlivým uživatelům. Uživatel má zpravidla možnost si vybrat z několika programových nabídek. Kabelový operátor prostřednictvím technických opatření zpřístupní uživateli předplacenou programovou nabídku. Způsob šíření signálu po kabelu můžeme rozdělit na dvě skupiny:
Je to jediná technologie vysílání, která se v současné době používá v ČR. Mezi jeho nevýhody patří velmi omezený počet šířených programů (používá se většinou kolem 35) a vliv vnějšího prostředí na kvalitu přenášeného signálu. Jeho hlavní výhodou je cenová dostupnost pro obě zainteresované strany (vychází v současnosti levněji pro operátora i pro uživatele) a možnost téměř neomezeně signál větvit a rozbočovat v objektu / bytě uživatele s tím, že pro příjem není třeba žádné speciální zařízení.
Nastupující forma šíření signálu v kabelových sítích. Technologie přenosu je podobná jako u digitálního satelitního vysílání DVB-S, tzn. že při relativně úzkém frekvenčním pásmu je možné šířit poměrně velký počet kanálů. Mezi jeho výhody patří vysoká kvalita přenášeného obrazu (MPEG2), velký počet přenášených kanálů a dalších datových toků s několika jazykovými mutacemi a možnost kódování s možností zpřístupnění konkrétních kanálů na konkrétní dobu. V současnosti je systém DVB-C využíván v Evropě pouze v některých zemích, především ve Skandinávii. Podle dostupných informací neuvažují čeští kabeloví operátoři o přechodu na DVB-C v dohledné době.
Celosvětově nejrozšířenější a vlastně i nejstarší formou přenosu TV signálu je bezdrátový přenos z vysílače k přijímači uživatele. Pro dobré pokrytí obyvatelstva je nutné mít dostatečný počet dostatečně silných vysílačů rozmístěných po krajině s ohledem na topografické možnosti regionu. Signál je šířen z centrály (budovy televizní společnosti) většinou bezdrátovým přenosem z vysílače na vysílač, v poslední době ale stále častěji prostřednictvím satelitního přenosu. Vysílače pak tento signál převedou na potřebný kanál (frekvenci) zesílí. V ČR je používána jakási základní, páteřní síť velkých vysílačů a pro vykrytí lokalit se špatným příjmem síť vykrývačů / převaděčů s malým výkonem pro pokrytí malé oblasti (jednoho města, vesnice, apod.). Na přijímací straně je nutná přijímací anténa otočená směrem k vysílači a spojená kabelem s přijímačem. Signál je cestou od vysílače k přijímací anténě ovlivňován velkým množstvím faktorů, jako je vegetace, terénní nerovnosti, okolní stavby, ale také počasí. Pro kvalitní příjem je nutné eliminovat co možná nejvíce vnějších faktorů a tak se přijímací antény umisťují většinou na anténní stožár na střechu budovy, nebo pokud možno co nejvýše. Mezi jeho přednosti patří především schopnost procházet skrz materiály, takže je možné signál v relativně dobré kvalitě přijímat, i když není přímá viditelnost na vysílač.
V současnosti jediná forma pravidelného vysílání s licencí na území ČR. Přijímače pozemního analogového vysílání jsou standardně integrovány do televizních přijímačů. Výsledný příjem je velmi náročný na kvalitu přijímaného signálu, který bývá ve většině případů poškozen vlivy, se kterými přišel do styku cestou od vysílače. Může se tak stát, že se v obrazu mohou objevit duchy, odrazy a jiná poškození. Tyto vlivy se většinou dají zčásti eliminovat vhodně použitou anténou, zesilovačem a dalšími aktivními a pasivními prvky rozvodu. V ČR jsou v současnosti vysílány čtyři celoplošně vysílající TV stanice a několik regionálních. Vzhledem k tomu, že není možné ze dvou sousedních vysílačů kvůli vzájemnému rušení vysílat analogový signál na stejném kanále (frekvenci) je TV pásmo v téměř celé ČR doslova "plné" a není možné zařazovat další programy.
Nastupující forma šíření signálu. Systém používá tzv. digitální komprese obrazu MPEG 2. Pro přenos se používá podobný systém jako u pozemního analogového vysílání. Velkým rozdílem, který nabízí do budoucna možnost šíření celkem velkého počtu programů je možnost vysílání stejného datového toku na stejném kanále (frekvenci) z několika vysílačů. Lze tak teoreticky celé území ČR pokrýt pouze jedním kanálem. Vzhledem k tomu, že při převodu TV signálu do digitální formy dochází ke značnému zmenšení objemu přenášených dat lze použít tzv. Multiplex digitálních signálů. Tento multiplex tak může obsahovat několik TV programů, několik rádiových programů a další datové toky a to vše na stejném "místě" kde v analogovém přenosu lze přenášet pouze jeden kanál. Tak jako je analogový signál ovlivňován vnějšími vlivy při přenosu z vysílače k přijímači je i digitální signál ovlivňován. Je však ovlivňována jeho nosná složka, samotný datový tok je v nezměněné podobě nesen až do přijímače, čímž je zachována naprosté kvalita přenášených TV signálů ve stavu, v jakém je operátor k uživateli vyslal. I když jsou v současné době přijímače pro příjem DVB-T ještě relativně drahé, už nyní se ukazuje že převažuje značné množství výhod vč. cenových jak pro vysílací stranu tak i pro odběratele signálu. Mezi hlavní výhody patří možnost přenosu většího množství přenášených signálů při srovnatelných nákladech na provoz přenosové soustavy a možnost kvalitního příjmu i na místech, kde v dnešní době není možné zajistit kvalitní pozemní příjem. Mezi další výhody patří snazší možnost kódování TV programů, čímž se divákovi nabízí možnost sledovat i kanály, které by jinak měl pouze v kabelové TV.
Na oběžné Geostacinární dráze kolem země je umístěno velké množství satelitů, určených především k přenosu TV signálů. Tato dráha umístěná nad rovníkem je výhodná především proto, že tělesa na ní umístěná (satelity) se ze zemského povrchu jeví jako nehybná, visící v prostoru. Tato vlastnost umožňuje instalaci přijímacích satelitních parabolických antén pevně bez nutnosti neustálého dolaďování. V ideálním případě je signál od výrobce vysílání veden do pozemního střediska (např. v GB, NL, LUX, aj.) k tzv. uplinku - přenosu na družici. V družici je signál zpracován, zesílen, převeden na jinou frekvenci a odeslán uživateli. Družice mají směrové vysílače dle regionálního určení. Plocha, na kterou na povrchu signál z družice dopadá se nazývá STREAM. Některé družice mohou být využívány i několika společnostmi a tak je možné, že jedna družice má jeden stream např. do Evropy a druhý do Jižní Ameriky. Podle výkonu vysílače na družici je třeba volit velikost paraboly a citlivost přijímacích prvků. Satelitní přijímací parabolická anténa (zkráceně parabola) musí být velmi přesně nasměrována a musí mít přímý výhled na družici - není tedy možné jí umístit na půdu, do lodžie nebo za strom. Pro příjem signálu za satelitu je nutné vlastnit parabolu se snímačem (LNB, convertor, apod.) a odpovídající satelitní přijímač, který převede signál zachycený z družice do formátu, kterému TV přijímač bude rozumět.
V dnešní době je již na ústupu. V tomto formátu se přes satelit vysílá od samého počátku satelitních TV přenosů - od druhé poloviny 80 -tých let. . Technologie použitá pro vysílání i pro příjem je relativně levná a technicky jednodušší než digitální. Protože umožňuje přenos pouze jednoho TV kanálů a několika málo zvukových stop (2 se použijí pro stereo TV zvuk a zbytek pro rádia) prostřednictvím jednoho transpondéru (přijímač, zesilovač, vysílač na družici) je provoz takto vysílaného kanálu drahý. Proto hned jak se zlevnila digitální technologie SAT přenosu začaly vysílací společnosti přecházet na digitál. Původní termín ukončení analogového SAT vysílání byl rok 1998. Vzhledem ke oblíbenosti tohoto formátu vysílání byl tento termín postupně posunován, v současné době se v hovoří o datu 2008.
Nastupující forma šíření signálu. Systém používá tzv. digitální komprese obrazu MPEG 2. Pro přenos se používá podobný systém jako u pozemního analogového vysílání. Tento formát vysílání umožňuje multiplexovat jednotlivé TV a rádiové stanice tak, že umožňuje přes jeden transpondér přenos až 16-ti TV stanic. Dále je možné k těmto TV stanicím přiřadit velké množství rozhlasových stanic, a mnoho dalších datových toků, jako jsou informace o současném i budoucím programu (EPG), průvodce po kanálech apod. Přenos většího množství informací prostřednictvím jednoho "místa" (transpondéru) umožňuje značně snížit poplatky za pronájem místa na družici pro jeden kanál. Proto většina společností již přešla do digitálu. Díky tomu mohou totiž diváka zásobovat při srovnatelných nákladech za přenos několikanásobně větším počtem kanálů v podstatně vyšší obrazové kvalitě, než umožňoval analogový přenos. Digitální technologie rovněž nabízí mnohem větší možnosti kódování TV vysílání. Na satelitu je proto možné sledovat asi 15% volně dostupných kanálů, které jsou placeny z koncesionářských poplatků z jednotlivých zemí event. z reklamy a 85% zakódovaných kanálů, za které divák platí přímo vysílací TV společnosti. Téměř z každé evropské země již dnes vysílá "Kabelovka přes satelit". Česká republika není výjimkou, u nás tuto službu provozuje spol. UPC ČR pod názvem produktu UPC Direct.
V současné době jsou družice dostupné z Evropy a i zařízení dostupná na
trhu vybavena pouze pro jednosměrný přenos signálu směrem z družice k uživateli.
Proto není v dnešní době možné připojit se prostřednictvím satelitu k internetu,
využívat interaktivní služby jako teleshopping apod. Nicméně digitální technologie
to umožňuje a není proto vyloučeno, že k nabízení těchto služeb v blízké budoucnosti
(2-3 roky) v ČR dojde. V současné době je možné prostřednictvím satelitu přijímat
internet vyšší rychlostí, než je většina stávajících možností. Toto však nepodporuje
žádný z receiverů dostupných na trhu, je třeba mít v PC nainstalovanou speciální
kartu, která umožní jednosměrný příjem dat ze satelitu. Někteří výrobci sat.
přijímačů v současné době umožňují upgradeovat firmware přístrojů přes satelit.
Na trhu se již začínají objevovat první přístroje, které umožní použití dalších
funkcí, jako je e-mailový klient na TV obrazovce, připojení k místní PC síti,
atd.
Stanice placené státem, jeho dceřinými společnostmi nebo koncesionářskými poplatky (Česká televize, Slovenská televízia, ORF, ARD, BBC, atd.)
Stanice placené z reklamy nebo soukromými subjekty (NOVA, PRIMA, RTL, PRO 7, RAI 1, atd.)
Stanice, které jsou placené pravidelnými poplatky uživatelů.
Většinou tematické kanály jsou placeny trvale měsíčním poplatkem a běží nepřetržitě (v rámci časového schématu) podle daného programu - dokumentární, dětské, sportovní apod.
Na několika najednou běží 24 hod. dokola stejný film, konkrétní sportovní přenos, koncert interpreta apod. Uživatel si zaplatí promítání filmu v určitý den a hodinu. Jedno promítnutí jednoho filmu stojí např. 3 Euro - kanály Taquilla, Palco, Ticket, Kiosk, atd.
Provozovatelé placených stanic vysílání kódují různými kódovacími systémy. Po uzavření smlouvy je možné u operátora většinou pronajmout satelitní přijímač a dekódovací kartu. Díky digitální technologii může operátor libovolně regulovat počet přijímaných programů u jednotlivých abonentů.
Jedná se většinou o veřejnoprávní programy nebo o kanály placené z reklamy nebo soukromých zdrojů provozovatelů vysílání. Programy lze přijímat volně "z éteru" prostřednictvím běžně dostupných koncových přijímacích zařízení (televizor, satelitní přijímač FTA, apod.). Pro jejich příjem není nutné žádné další zařízení.
Stanice a operátoři přistupují ke kódování většinou ze dvou důvodů.
Jako příklad uveďme veřejnoprávní Českou televizi (ČT), která má oprávnění šířit svůj signál pouze na území ČR. V případě pozemních vysílačů je situace jasná, přesah vysílačů ČT přes hranice ČR je zanedbatelný. V případě satelitního šíření signálu je nutné kódovat. Stream satelitu, na kterém má ČT umístěné své kanály pokrývá značnou část Evropy. Aby bylo možné dodržet podmínky licence k vysílání a příslušné ustanovení autorského zákona je nutné, aby satelitní vysílání ČT bylo zpřístupněno pouze oprávněným osobám. Z těchto důvodů používá ČT systém kódování signálu přes satelit a pro příjem je nutné být plátcem koncesionářských poplatků. Takovýto uživatel / divák musí pro sledování vysílání ČT vlastnit dekódovací kartu a odpovídající zařízení pro příjem těchto kanálů. Vysílání ČT přes satelit zajišťuje fa. Czechlink.
Společnosti, jejichž hlavním (většinou jediným) příjmem jsou poplatky předplatitelů kódují svoje programy, aby neoprávněné osoby nemohly sledovat jejich vysílání. Příkladem takové spol. v ČR je UPC se svým produktem UPC Direct.
Přestože jsme členem EU a neustále probíhá globalizace na celém evropském kontinentu, má každá země svou vlastní autorskou legislativu, která ve většině případů neumožňuje přijímat zakódované programy na území jiného státu, než v jakém operátor podniká. Oficiálně tedy není možné sledovat např. britské zakódované programy Sky Digital mimo území Velké Británie. Přesto český právní řád a jeho autorské zákony tuto situaci v současnosti nijak neřeší a proto je možné sledovat na území ČR tyto zahraniční programy. I když cesta přijímacích zařízení do ČR není vždy jednoduchá jsme schopni zajistit a po technické stránce zprovoznit příjem většiny v Evropě vysílaných zakódovaných programů.
Systémy kódování TV signálu používané v Evropě ke komerčním účelům:
Na českém trhu je možné sehnat dekódovací moduly pro většinu kódovacích systémů ve formátu CI (Common Interface) i pro několik systémů zároveň. Také jsou na trhu satelitní přijímače s integrovaným dekodérem pro některý z těchto systémů.
Některé zakódované pakety programů je možné dekódovat i prostřednictvím neoficiálního dekódovacího zařízení. Programy UPC Direct NELZE neoficiálně dekódovat.
